Josef
Když jsem byl malý, koukal jsem na Ríp přímo z peřin.
Byl jsem programator, ted jsem na pracaku a čekám na důchod.Ale na Říp chodím 25 let. Je to naše posvátná hora, počátek vseho, a clovek by se k tomu korenu mel vracet.
Vnější pout na horu je pouze nástrojem pro vnitřní cestu.
Hora Říp slouží jako připomínka věčnosti, a neustálého štěstí, které se nachází uvnitř člověka, nikoliv venku. Je jedno, jestli jsi v Indii, nebo v Cesku — cilem je zkrotit svou mysl a najít to, co je neměnné. Bůh není nic jiného než trvalé štěstí.
Když jsem byl malý, koukal jsem na Ríp přímo z peřin.
Byl jsem programator, ted jsem na pracaku a čekám na důchod.Ale na Říp chodím 25 let. Je to naše posvátná hora, počátek vseho, a clovek by se k tomu korenu mel vracet.
Vnější pout na horu je pouze nástrojem pro vnitřní cestu.
Hora Říp slouží jako připomínka věčnosti, a neustálého štěstí, které se nachází uvnitř člověka, nikoliv venku. Je jedno, jestli jsi v Indii, nebo v Cesku — cilem je zkrotit svou mysl a najít to, co je neměnné. Bůh není nic jiného než trvalé štěstí.
Ondřej
Mám rád hory a žiju blízko, tak to tady na Řípu provozuju.
Neberu to jako povinnost, ale jako rodinné poslání. Jsem tu pro lidi, kteří sem přicházejí na vrchol. Nejsmutnější na té práci je logistika a boj se systémem, ale nejdüležitější jsou pro mě příběhy turistů.
Často potkávám manažery, co jdou poutní cestu z Blaníku s vypnutým mobilem a hledají mentální detox. S jedním jsem ted’ v kontaktu na LinkedInu a on mi dává koučovací rady, abych se v tom shonu taky zastavil. Je to zajímavý koloběh — oni se tu u mě restartují a zároveň učí mě, jak si ten klid udržet.
Je to skvělé - jen tak si sednout, cítit za sebou tu horu, cítit svá záda a vnímat, jak tě to drží. Moje žena mi vyprávěla o své babičce, která Rípu hluboce věřila. Když viděla, že je všude zamračeno, zamávala rukama směrem k hoře a říkala: „Ríp to rozežene.» Věřila, že ta hora má silu ty mraky prostě odsunout.
Mám rád hory a žiju blízko, tak to tady na Řípu provozuju.
Neberu to jako povinnost, ale jako rodinné poslání. Jsem tu pro lidi, kteří sem přicházejí na vrchol. Nejsmutnější na té práci je logistika a boj se systémem, ale nejdüležitější jsou pro mě příběhy turistů.
Často potkávám manažery, co jdou poutní cestu z Blaníku s vypnutým mobilem a hledají mentální detox. S jedním jsem ted’ v kontaktu na LinkedInu a on mi dává koučovací rady, abych se v tom shonu taky zastavil. Je to zajímavý koloběh — oni se tu u mě restartují a zároveň učí mě, jak si ten klid udržet.
Je to skvělé - jen tak si sednout, cítit za sebou tu horu, cítit svá záda a vnímat, jak tě to drží. Moje žena mi vyprávěla o své babičce, která Rípu hluboce věřila. Když viděla, že je všude zamračeno, zamávala rukama směrem k hoře a říkala: „Ríp to rozežene.» Věřila, že ta hora má silu ty mraky prostě odsunout.
Věra
Hora Ríp pro lidi znamenala mnohem víc než jen kopec.
V nejtěžších dobách byl Říp tím momentem, který držel celý národ pohromadě. Lidé tehdy věřili, že se ty staré pověsti konečně stanou skutkem, a právě tato naděje jim pomáhala přežít.
Hora Ríp pro lidi znamenala mnohem víc než jen kopec.
V nejtěžších dobách byl Říp tím momentem, který držel celý národ pohromadě. Lidé tehdy věřili, že se ty staré pověsti konečně stanou skutkem, a právě tato naděje jim pomáhala přežít.
Martina
Jsem waldorfská učitelka a v rámci sebepéče jsem se odměnila pátečními směnami v občerstvení na Rípu. K hoře chovám úctyplný, romantický a klidně bych řekla i milostný vztah.
Pro mě se nemůže nikdy stát běžnou ani všední, protože žije, překvapuje, pořád se mění.
Vždycky, když na ni stoupám, cítím se, jako by mě hora objala a přivítala. Vnímám její vítající náruč a vím, že nepotřebuji ke štěstí Himaláje, stačí mi Říp. V srdci mi zůstává vzpomínka na ochrnutého přítele Pavla, který na vrcholu zářil štěstím, i všechny mé výlety a rozhovory s blízkými lidmi, díky nimž jsem se dozvěděla ito, co jsem netušila.
Na Řípu se cítím nasyceně, spokojeně a bezpečně. Je to přesně jako v žalmu: „Jako odstavené dítě u své matky, taková je ve mně má duše.» Kdybych měla svůj vztah vyjádřit jedním slovem, je to „milý».
Jsem waldorfská učitelka a v rámci sebepéče jsem se odměnila pátečními směnami v občerstvení na Rípu. K hoře chovám úctyplný, romantický a klidně bych řekla i milostný vztah.
Pro mě se nemůže nikdy stát běžnou ani všední, protože žije, překvapuje, pořád se mění.
Vždycky, když na ni stoupám, cítím se, jako by mě hora objala a přivítala. Vnímám její vítající náruč a vím, že nepotřebuji ke štěstí Himaláje, stačí mi Říp. V srdci mi zůstává vzpomínka na ochrnutého přítele Pavla, který na vrcholu zářil štěstím, i všechny mé výlety a rozhovory s blízkými lidmi, díky nimž jsem se dozvěděla ito, co jsem netušila.
Na Řípu se cítím nasyceně, spokojeně a bezpečně. Je to přesně jako v žalmu: „Jako odstavené dítě u své matky, taková je ve mně má duše.» Kdybych měla svůj vztah vyjádřit jedním slovem, je to „milý».
Tomáš
Jsem správcem rotundy na Řípu.
Někdo chodí do práce, já chodím na Říp.
Vždy jsem si přál pracovat v kontextu památek a kulturního dědictví. V tomto smyslu se mi sen splnil.
Poprvé jsem Ríp viděl ve svých 5 letech z roudnického letiště.
Poprvé na něj vystoupal v jednadvaceti, když jsem jako student archeologie kopal skrčence v pískovně u Vliněvsi. Asi nejsilnějším zážitkem je pak druhá návštěva Rípu, kdy jsem na horu doprovodil svou babičku. Vystoupat na Říp byl její velký sen. Že jednou budu správcem rotundy, jsem zdaleka netusil a ani babicka se tona tomto světě nedozvěděla.
Jsem správcem rotundy na Řípu.
Někdo chodí do práce, já chodím na Říp.
Vždy jsem si přál pracovat v kontextu památek a kulturního dědictví. V tomto smyslu se mi sen splnil.
Poprvé jsem Ríp viděl ve svých 5 letech z roudnického letiště.
Poprvé na něj vystoupal v jednadvaceti, když jsem jako student archeologie kopal skrčence v pískovně u Vliněvsi. Asi nejsilnějším zážitkem je pak druhá návštěva Rípu, kdy jsem na horu doprovodil svou babičku. Vystoupat na Říp byl její velký sen. Že jednou budu správcem rotundy, jsem zdaleka netusil a ani babicka se tona tomto světě nedozvěděla.
GMU Roudnice nad Labem 2026
